Nemožné hned, zázraky na počkání? Jak to tedy je? Štítná žláza hrála významnou roli.

Minulý rok se ke mě objednala žena. Pročetla si webové stránky a nějakou dobu prý váhala, jestli má vůbec přijít. Nakonec to vyhodnotila tak, že už asi nemá co ztratit. -Pro terapeuta jistě velmi potěšující informace. :-D

Tím, že jsem sama byla mnoho let zabalená v čistě striktním systému, jsem ji ale vlastně úplně chápala. Začala jsem se smát a poděkovala jí za upřímnost.

Začaly jsme si povídat. Byla hodně překvapená, kam až moje otázky sahají a kolika různých oblastí se dotýkáme. Nešlo zdaleka jen o to, kde ji co bolí. Zajímalo mě, jak žije, jak odpočívá, co ji těší, co ji vyčerpává, co všechno má v hlavě a co všechno má pocit, že ještě musí zvládnout. Ať už v denno denním shonu či v delším výhledu.

Při další návštěvě mi dokonce řekla, že je pro ni naše setkání vlastně tak trochu přidanou hodnotou v podobě psychoterapie. A že už chápe, proč si na jednoho člověka vyhrazuji tolik času, přestože samotnou prací s tělem strávím maximálně hodinu.

Ale zpátky začátek.

Paní byla strhaná. Doslova servaná životem, by se dalo říct. Žena ve středním věku, dlouhé roky fungující v nejrůznějších přesvědčeních o tom, co všechno se musí. Co je potřeba zvládnout. Co je potřeba vydržet. Pod tím vším bylo velmi silné přesvědčení, že uznání si člověk musí zasloužit.

Kolik z nás něco podobného zná? Možná víc, než bychom si chtěli připustit.

Člověk si na takový způsob života totiž může zvyknout natolik, že už ho ani nevnímá jako něco zvláštního. Prostě tak setrvačně funguje. -Postará se o ostatní, udělá co je potřeba, ještě něco přidá a večer si možná i nalhává, že zítra už to bude lepší. Jenže naše tělo tohle všechno vnímá a ukládá. Naším cílem rozhodně nebylo, aby se ze dne na den vykašlala na všechno kolem sebe. Aby přestala být mámou, partnerkou nebo člověkem, na kterého je spoleh. Nechtěly jsme z ní udělat někoho, kdo je snad i lhostejný, o nic nestará a všechno kolem sebe pošle k šípku.

Potřebovaly jsme najít její vlastní střed. Tu individuální rovnováhu. Takové sobě vlastní místo, odkud bude schopna dočerpat vlastní energii a zároveň ji bez deficitu vědomě umět rozdávat, aniž by běžela naproti k vyčerpání.

-Co ji baví? Co ji bavilo dřív? U čeho si odpočine? Co jí dobíjí baterky? Kdy vlastně začala mít pocit, že musí pořád něco dokazovat? Kde se tenhle způsob fungování vzal a co všechno si z něj během života přinesla?  Současně jsme začaly pracovat s tělem.

Při první návštěvě tam samozřejmě nebyla jen únava a psychické vyčerpání. Byly tam také velmi konkrétní tělesné potíže. Velmi bolestivý cyklus, výrazná únava, skleslost, pocity marnosti a další věci, které už člověku začnou zasahovat do úplně obyčejného každodenního života.

Při práci s tělem byla výrazně stažená pánev. Pánevní dno se chovalo téměř jako betonový sloup. Přitom právě ono potřebuje umět být stabilní, pevné, ale zároveň pružné a reagovat efektivně na dech, pohyb i potřeby konkrétního člověka. A to se týká i mužů samozřejmě.

Velké napětí bylo také v oblasti krční páteře a linie trapézů. Podlopatkový sval na jedné straně působil skoro jako tvrdý odlitek ze sádry.

Takových míst bylo po těle víc. Jenže vyjmenovávat jednotlivé svaly vlastně není to podstatné. Mnohem podstatnější pro mě bylo, jak spolu všechny tyto věci souvisely.

Postupně jsme pracovaly s držením těla, dechem, hrudníkem, pánví a celkovým vnímáním vlastního těla. Povídaly jsme si o tom, co se v člověku děje, když je dlouhodobě ve stresu, jak na to reaguje nervový systém, jak se mění dech, svalové napětí i hormonální prostředí.

A také jsem ji poslala na krevní odběry. Ukázalo se zhoršení některých parametrů štítné žlázy.

V tu chvíli měla paní několik možností. Jednou z nich bylo okamžitě začít řešit situaci pouze medikamentózně. Ona sama ale chtěla nejprve zkusit některé věci jinak. Samozřejmě ne bez lékařského dohledu a NE stylem "lékaře nepotřebujeme". Spíš jsme se pokusily podívat na celý její život trochu jinak.

I když před námi bylo vlastně celkem dost práce, nechtěly jsme tělu a psychice přidávat další tlak. Výstupem nebyla žádná hodina cvičení denně, ani žádné přísné tabulky. Žádné "od pondělí všechno změním".

Naopak! Malé věci, malé změny, drobnosti.... Někdy pár minut. Někdy pár vteřin. Něco změnit v běžném dni, něco si uvědomit, něco udělat jinak. Opět individuálně pro tuto konrétní ženu. Začít znovu vnímat dech a jak na to. Všimnout si, kdy se tělo stahuje a co vědomě s tím. Vědět, že odpočinek není odměna za dobře odvedenou práci. A také se postupně učit říkat ne. Ale pozor, ne jako odmítnutí lidí, na kterých nám záleží. Ale doslova a do písmene jako klidné a laskavé vymezení vlastního prostoru.

Jsme ve velmi rychlé době a vědomě ubrat je mnohdy už opravdu nevyhnutelné.. Dotyčný se potřebuje naučit v určitých vzorcích dělat o něco méně.

Paní ke mně chodila pravidelně zhruba půl roku, přibližně jednou měsíčně. Všechno jsme dávkovaly postupně. Bez tlaku na výkon a bez potřeby být dokonalá. A pak začala chodit méně často. Dnes už je v takovém režimu "STK". Označení pro klienty, kteří prošli větší změnou, cítí se dobře a čas od času se přijdou ukázat. Ne proto, že by cítili vyloženě něco špatně, ale protože si chtějí nechat tělo trochu "poladit".

Po roce se paní cítí skvěle. Má znovu sílu, pružné tělo a elán. Potíže, se kterými původně přišla, už nejsou součástí jejího běžného života. A kontrolní odběry štítné žlázy jsou dnes v normě.

Nemohu a ani nechci napsat, že by tímto příběh končil. Tělo zkrátka není rozbitý stroj, který jednou opravíme a máme hotovo.

Je živé, mění se v čase. Reaguje na to, co prožíváme, jak spíme, jak se hýbeme, jak dýcháme, jaké máme vztahy, kolik toho na sebe nakládáme a jak se sebou vlastně zacházíme.

Celé je to o hledání souvislostí.

V hlavě. V životním tempu. V přesvědčení, že musí všechno zvládnout. V dlouhodobém napětí, kterého si už ani nevšimne. A pak se to všechno nějakým způsobem potká v těle.