Pomáhat je dar. Přijmout pomoc je odvaha.

,Být tím, kdo drží prostor".

Denně se ke mně obrací lidé. Se svými bolestmi, otázkami, starostmi. A nejen oni- přivádějí i své zvířecí parťáky. Přichází s vírou, že jim pomohu. A já v tom cítím obrovskou zodpovědnost.

Důvěra není samozřejmost. Je to dar a závazek zároveň.

Nejsem soudce, ani rozhodčí. Jsem ta, co s radostí a pokorou pomáhá ostatním najít směr, ulevit, podpořit, otevřít oči třeba i tam, kde bývá zmatek, bolest nebo zacyklení.

Tyhle životní křižovatky znám sama velmi dobře. Od vážných úrazů po psychické milníky. A možná právě proto se v nich dnes umím pohybovat s citem. Každé setkání, každé tělo, každá duše je jiná.

Proto nikoho nenarovnávám podle pravítka. Nechávám prostor, ukazuji možnosti. A pokud je někdo připraven, jdeme dál společně.

Zároveň si plně uvědomuji i druhou stranu této cesty. Ne vždy se setkáme s vděčností. Jsou lidé, kteří přicházejí s bolestí, ale i s projekcí svých zranění, se závistí, s vnitřní nepohodou. I to je realita. A i to patří k cestě člověka, který se rozhodl pečovat o druhé.

Stojím nohama pevně na zemi, ale zároveň s velkým respektem vnímám hloubku psychiky, vnitřní krajiny každého z nás. Každý neseme svou odpovědnost. A tuto pravdu zkrátka nelze obejít.

Nikdo z nás nemůže donekonečna předávat zodpovědnost druhým. Nelze se stále vymlouvat na okolnosti.

Ta nejdůležitější cesta- cesta k uzdravení, k větší lehkosti, svobodě- začíná uvnitř. Ve schopnosti zastavit se. Podívat se do sebe. Rozhodnout se udělat krok jinak.

Na takové cestě se dá být průvodcem a pomocnou rukou. Někdy i zrcadlem. Ale vždycky platí- Zodpovědnost za sebe neseme každý sám.

Čím déle se věnuji své práci s živými bytostmi, od narození po odcházení, tím více vnímám souvislosti. Všechny roky v humánní i veterinární medicíně nejsou jen profesní zkušenost. Jsou to příběhy, které mě samotnou formovaly.

Pomáhat je dar. Přijmout pomoc je odvaha. A jít dál jinak- to je síla.