„On se těší na práci.“ Ne. On se snaží přežít.

Trauma v pohybu, aneb proč zlobivý kůň neexistuje. 

Tentokrát zase pro změnu ze světa koní.

Stála jsem ve velké sportovní stáji. Denní ruch byl opravdu veliký...už jsem to za to roky skoro zapomněla. V mezičase čekání jsem byla svědkem běžného rozhovoru dvou slečen ve věku cca kolem dvaceti let? Přicházely k boxům, kde stáli jejich koně. Jeden z nich stál doslova zapíchnutý hlavou v rohu boxu s naprosto nepřítomným výrazem, druhý vehementně tkalcoval.

Kdo by nevěděl, co znamená pojem tkalcování- představte si koně, který stojí a přenáší váhu z jedné strany na druhou a u toho více či méně výrazně kývá do rytmu hlavou.( obrovský nápor na nejen přední linii těla a šlachy)...

Z úst děvčat zaznělo něco ve smyslu, jak se její- už si nepamatuji jméno- koník těší, že jdou pracovat.

A tady tedy brovský vykřičník hned v úvodu.

Kdo ty slečny trénuje? Kdo je zasvětil do světa koní?  Kdo jim řekl, že tkalcování je těšení se na práci nebo na majitelku?!

Ten kůň se jen zoufale snaží naplnit svou základní potřebu vycházející z potřeby pasení se. Tkalcování je stereotypní naučené chování, výrazný projev diskomfortu a frustrace. Neprovozuje ho až tak moc koní, častější bývá úplné "vypnutí se", nepřítomný pohled, naopak šklebení se při vstupu člověka do boxu, nezájem o spolupráci a tak dále...

Jsou koně, po léta šlechtěni, kteří boxový režim dnes již potřebují a zvládají velmi dobře, a opravdu si v něm dokáží kvalitně odpočinout. Ale je i mnoho těch, kteří jsou vysoce frustrovaní a podle své mozkové kapacity se snaží z této pasti najít únik. A věřte, že i ten největší sporťák ocení značný pobyt venku.

Zahraniční stáje z řad například Německa, Nizozemska, i jiných států, i ve vrcholovém sportu svým koním dopřávají dlouhý pobyt venku. Ne všechny, ale je jich hodně. Vědí proč. Naopak nižší sportovní třída je často přesvědčena, že dvě až čtyři hodiny venku bohatě stačí. To je obrovský nedostatek ve vzdělání.

-Procházím dál stájí a vidím jednu bolest vedle druhé. Vzpomínám v čem jsem vyrůstala, k čemu jsem byla vedena...

Žena středního věku, značně spěchající, přehazuje svého oholeného koně z odpocovací deky do teplé stájové. Na bocích je vidět, že neoholené břicho v holenní části je velmi ošoupané až skoro odloubané od šporen.(měla je na noze.)- Mám ještě pár minut času, tak se ptám: "Je to lenoch, co?"

"No, je hodně tlačivej, ale když se pak zahřeje, je to střela."

Kůň je na první pohled výrazně ztuhlý v ramenou a plecích. Celkově stažený. Při samotném dekování hodně citlivý na bedra. Majitelka to přechází bez sebemenšího povšimnutí.- Není v mé kompetenci ji začít ihned školit i třeba v jejích očích nevyžádanými radami, a tak pozoruji.

V tu chvíli už přicházejí moji klienti a já si v duchu říkám, co tady vlastně dělám.

Mohla bych takhle psát donekonečna. Desítky příběhů. A vždy dojdu ke stejnému závěru: kde se ti lidé vzdělávají? Kdo je učí? A jak? 

Víte, když se chcete profesně něčemu věnovat, je logické, že do svého vzdělání investujete. Já se pohybuji v řádu statisíců a stále to leze nahoru. A nelituji. Jenže i člověk ,,neprofesionál,, by měl vědět alespoň základy.

To, že jsem asi z jiné planety, jsem vnímala už jako dítě v nejlevnějších holinách v jezdeckém oddíle. Zatímco jiní dávno měli krásná pérka a chapsy, a já jim je jen tiše záviděla... Vždycky jsem s těmi koňmi mluvila jinak, viděla jiné věci. Pamatuji, jak jsem zcela suveréně vodila do výběhů a kolotoče plemenné hřebce pod bedlivým dozorem trenérky a ta se svým mužem nechápavě  koukala jak i ten ,,zlobivej,,plemennej poušťák za x, je ochotnej ťapat vedle té malé cácory jakoby nic. Tehdy jsem nevěděla, ale cítila. Dnes to vidím o to výrazněji.... Až o mnoho let později mi došlo, že spousta doporučení od trenérů mi už tehdy bylo proti srsti, že ti koně prostě byli a jsou nepochopeni, jen jsem to celé neuměla konstruktivně pojmenovat a neměla podložené mnoha studiemi a výzkumy jako dnes.

-Naprosto chápu, že člověk, který se nevěnuje ošetřování koní, nepotřebuje hluboké anatomické znalosti. Ale ty základní by měl znát každý majitel i trenér. V tomhle máme obrovské mezery. Spoustu bolavých koní a spoustu nedorozumění mezi nimi a jejich jezdci.

Jsou majitelé, kterým je to jedno. Dokud kůň funguje, jezdí se. Když se "rozbije", prostě se s určitou nálepkou prodá. Běžná praxe.

Pak jsou majitelé, kteří se snaží, nechávají koně pravidelně ošetřovat, chtějí dopřát péči. Jenže koně se stejně pořád rozbíjejí. A teď můžeme dělat křižovatku s mnoha výjezdy a stejně je nepopíšu všechny:

Jezdec odmítá připustit, že je potřeba něco dělat jinak? Ten, kdo koně ošetřuje, nenavrhl vhodný postup managementu? Nebo to vidí, ale zároveň ví, že s majitelem nepohne, tak přijal fakt, že čas od času přijede "srovnat rozbitého koně"? Už je to v základu špatně v genetickém materiálu? 

Kde je pravda?

A proč v koňském světě neustále narážím na explozivně bublající lidské ego?

Ego samo o sobě není špatně. Je to hnací síla. Ale nemělo by být naším zaslepeným vůdcem. Pokud vám někdo bude tvrdit, že to či ono je jediný správný postup, zbystřete. Takhle to prostě nefunguje.

To, že se ještě dnes v mnoha stájích na koně řve, kope se do nich při neposlušnosti, nálepkují se sprostými jmény, je jen výsledek lidské frustrace a nepochopení. To zvíře nemůže fungovat, pokud nepochopíte, jak funguje jeho hlava.

A co mě děsí nejvíc – ani mě jako dítě, které sportovalo a později obsedalo mladé koně, to nikdo neučil. Jen moje neustálé otázky mě donutily se vzdělávat sama. A pak za to o mnoho let později  dávat i nemalé peníze.

Dnes je už i kurzů spousta, i pro lajky. Ano, i to může být past. Chce to vybírat střízlivě.

Ale co mě opravdu dokáže zamrzet, je tohle: ošetříte extrémně bolavé mladé zvíře, další hodinu vysvětlujete majiteli jeho stav, potřeby, navrhujete změnu managementu, vysvětlujete souvislosti mezi psychikou a tělem… protože nelze řešit tělo bez psychiky. To snad každý chápe i sám u sebe.(nebo možná ne..?) A ve finále vám je sděleno, že se nic na dosavadní situaci měnit nebude. Tududumtum.

-Můžete mít skvělou výplatu. Ale když na vás šéf neustále řve, kolegové vám hází klacky pod nohy a jste pod tlakem, dřív nebo později vás to semele.

U koní je to stejné.

Ošetřovala jsem koně s lehkým kissingem v bederní páteři. Majitelka snaživá, spousta aha momentů... A nakonec řekla: "To je v prdeli,(přímá citace), už na toho koně v životě nesednu."

-Chápu. Je i dost lidí, kteří ježdění vzdali, protože mají pocit, že si to ti koně nezaslouží. Ale já to vnímám tak, že jsou tu s námi z nějakého důvodu. A i dnes je mnoho koní, kteří rádi a ochotně vezmou člověka na hřbet.

A pak také slyšíte: mlátili ho lopatou, aby nastoupil do vleku. Když se v boxe zašklebí, hned jednu schytá. Musíš ho pořádně vycukat...a mnohé další..

Ano. Stále běžná praxe.

A pak třeba i přijde zpráva: Děkujeme, náš trenér si s tím poradí. Kůň prý jen zlobí, protože dlouho stál.

A vy nevíte, jestli se vám chce brečet nebo křičet.

Protože víte, že to pojede znovu.

Pokud sami nejsme ochotni se posouvat a vzdělávat dál, dopouštíme se stále stejných chyb. Kvalitu v instantních polévkách prostě nenajdeme. Těm důsledkům neutečeme. Nelze. Není jak.

Ještě jednu věc bych k tomu chtěla dodat – znovu růstové zóny.

Mladý kůň není hotový kůň. Kostra dozrává dlouho. Velmi dlouho. Růstové ploténky v končetinách se sice uzavírají relativně brzy, ale páteř, především hrudní a bederní oblast, dozrává klidně až kolem šesti, někdy i sedmi let. A to nemluvím o hlubokých stabilizačních strukturách, které se formují teprve postupně skrze přirozený pohyb a správné postupné ježdění.

Tohle je obrovské téma. Protože pokud na nezralý pohybový aparát naložíme tlak, váhu jezdce, jednostranné přetěžování a stres, tělo si začne hledat náhradní cesty. Kompenzace. A ty se časem uloží jako vzorec.

A pak se divíme.

V předchozím článku ze světa koní jsem se dotkla i týlu- v souvislosti s čelistním kloubem a jazylkou. Tohle spojení je naprosto zásadní. Týl není jen přechod na "krk". Je to místo, kde se potkává mozek s tělem. Kde se sbíhají nervové dráhy, fascie, hluboké svaly. Když je tahle oblast stažená- a u koní je to extrémně časté- ovlivňuje to celý zbytek těla. Držení hlavy, práci hřbetu, dech, schopnost se uvolnit i psychickou pohodu.

Čelist, jazylka, týl. Trojúhelník, který dokáže změnit celý pohybový projev koně. A velmi často i jeho chování.

A teď trauma.

Slovo, které si většina lidí spojuje s něčím dramatickým. Ale trauma nemusí být jen pád z kola či ublížení na zdraví. Trauma ve svém důsledku může být i opakovaný tlak, nepochopení, bolest, nemožnost odejít, nemožnost říct ne. Tělo si všechno pamatuje. Nejen mozek skrze vzpomínku. Trauma se neukládá jen v hlavě. Ukládá se do nervové soustavy, do svalů, do fascií, do způsobu, jakým tělo nese samo sebe v prostoru. A pohyb je pak jen viditelným výstupem toho, co se děje uvnitř.

Fascie- ty "obyčejné obaly"- jsou ve skutečnosti vysoce inteligentní senzorická síť. Reagují na stres, na strach, na bolest. Ukládají informace. A pokud není prostor pro uvolnění, začnou tuhnout. Stahovat se. Přenášet napětí jinam. U koní. U lidí úplně stejně.

Kůň, který byl opakovaně tlačen přes bolest, začne měnit držení těla. Zvedne hlavu, propadne hřbet, stáhne břicho, přetíží předek. Nervový systém jede v pohotovostním režimu. Sympatikus- bojuj nebo uteč. Jenže on nemůže ani jedno... Tak se začne vypínat.

To je ten kůň s nepřítomným pohledem. Ten "hodný". Ten, co všechno vydrží. Ten, kterého si lidi pochvalují, jak je klidný. Ve skutečnosti je často v hlubokém stresovém zamrznutí. Freeze.

A pak je tu druhý pól – kůň, který je "neklidný", tkalcuje, kouše, kope, cuká hlavou, nechce stát, utíká pod sedlem, i třeba nechce nastupovat do vleku. To je stejný problém, jen jiný projev. Nervová soustava v přetížení, tělo hledá úlevu.

Trauma se velmi často zapisuje do konkrétních míst:

– týl a krční páteř
– čelist a jazylka
– hrudní vstup
– bránice
– bedra
– kyčle

To nejsou náhody. To jsou přechodové zóny. Místa, kde se potkává mechanika s nervovým systémem.Proto vidíte koně, kteří:

– nedokážou snížit hlavu
– mají tvrdou hubu
– "nemají hřbet"
– padají na předek
– nejsou schopní podsadit záď
– jsou přecitlivělí na dotek v bedrech
– nebo naopak necítí skoro nic

To není neposlušnost. To je adaptace těla na dlouhodobý stres.

Proto nemůžeme oddělovat tělo od psychiky. Proto nestačí "srovnat záda" a jet dál. Pokud zůstane přetížený nervový systém, tělo se do původního vzorce vrátí. Vždycky.

Zlobivý kůň neexistuje.

Existuje kůň přetížený. Nepochopený. V bolesti. Ve stresu. Kůň, který se snaží přežít v systému, který často nerespektuje jeho biologické potřeby.

A pokud se zastavíme a začneme se opravdu dívat… většina "problémového chování" najednou začne dávat smysl a na tom se dá už stavět a ledasco měnit.

A teď něco, co se lidem poslouchá těžko:

Velmi často to nezačalo až sedlem, jezdcem, ani trenérem. Začalo to už při porodu. Při odstavu. Při prvním nasazení ohlávky. Při násilném naložení do přepravníku. Při obsedání. Při prvním "musíš".

Neurovývoj není fráze. Nervová soustava se učí od první vteřiny života, jestli je svět po boku člověka, predátora, bezpečný. A podle toho si nastaví celé tělo.

Když mladý organismus nemá možnost projít přirozeným vývojem pohybu – volným pobytem venku, hrou s vrstevníky, učením od starších koní, variabilním terénem – vznikají prázdná místa v koordinaci. Tělo pak nemá z čeho stavět stabilitu fyzickou, natož psychickou.

A my na ten chaos posadíme sotva ve třech letech sedlo. Na co živit jen tak déle, ztráta peněz a času. A čas jsou přeci peníze.....A pak se divíme.

Proto když dnes přijdu ke koni a sáhnu mu na tělo, necítím jen svaly. Cítím příběh. Cítím, kde se stáhl, kde přestal dýchat. Kde se přestal bránit.

A proto znovu říkám: Zlobivý kůň neexistuje. Existuje kůň, jehož nervový systém prostě volá o pomoc. A jezdec se v koni odráží naprosto neodmyslitelně.

Vždycky. 

Můžete mít sebelepší sedlo, trenéra, fyzio i výživu. Pokud si do sedla nesete vlastní napětí, strachy, vzorce, neodžitá traumata a přesvědčení o vlastní dokonalosti, kůň to převezme. Ne proto, že by chtěl. Ale protože jeho nervový systém je nastavený číst naše tělo rychleji než my sami.

Kůň reaguje dřív, než si jezdec uvědomí, že zadržel dech.

Dřív, než se stáhne pánev.

Dřív, než se zatne čelist.

Dřív, než se aktivuje psoas.

A přesně tam se to celé láme.

Pokud jezdec nepracuje na sobě, nemůže čekat změnu u koně. Tečka.

Naše posturální nastavení se přenáší přímo do koňského těla. Naše asymetrie se otiskuje do jeho pohybu. Náš stres mu leze do bránice. Naše vnitřní nejistota mu bere stabilitu v zádi.

A když žijeme v přesvědčení, že "už to VŠECHNO umíme", že problém je vždycky na straně koně, že trenér ví všechno nejlíp přesto že to ale nefunguje, a že vlastně další vzdělávání je zbytečné – nikam to nevede. To není pokora. To je stagnace.

Vidím to dnes a denně: koně s přetíženým předkem, rozpadlou horní linií, zablokovaným týlem, tvrdými čelistmi a vypnutým hřbetem. A na nich lidi, kteří nejsou schopní sedět ve vlastním těle.

Jak má kůň nést jezdce, který sám sebe neunese?

Jak má kůň pracovat přes záď, když jezdec nemá kontakt se svou pánví?

Jak má kůň volně dýchat, když jezdec zadržuje vlastní dech a ani si to neuvědomuje?

A teď  asi to nejtvrdší:

většina "problémových koní" jsou jen nosiči lidského chaosu. Au au, to drnká na nervové dráhy, že? 

...Nezpracovaných emocí. Tlaků na výkon. Potřeby kontroly. Ambicí. Ega.

A ego znovu – není nepřítel. Je to nástroj. Ale pokud sedí v sedle místo vědomí, empatie a ochoty učit se, je z něj slepý vůdce.

Trauma v pohybu nepatří jen koním. Patří i nám.

Rozdíl je v tom, že kůň si nemůže sám jen tak dojít na terapii, nemůže změnit prostředí, nemůže říct "už nemůžu". Může jen změnit své tělo. Sval po svalu. Fascii po fascii. A my to nazveme neposlušností.

 Tak se to celé uzavírá.

Kůň není izolovaný organismus. Je součást vztahu. A v tom vztahu se odráží všechno – náš dech, naše napětí, naše držení těla, naše emoce i naše přesvědčení.

Pokud jezdec nedýchá, nemůže dýchat ani kůň.
Pokud jezdec nemá kontakt se svou pánví, nemůže ho mít ani koňská záď.
Pokud jezdec žije ve stresu a tlaku, kůň ho začne nést v těle.
Pokud si člověk myslí, že už všechno ví, neví nic.

Prostě neexistuje zlobivý kůň.
Existuje kůň, který se snaží přežít v podmínkách, které mu nedávají smysl.
Existuje kůň, který nese lidské napětí.
Existuje kůň, který už nemá kam uhnout.

A trauma? To se nepíše do slov. To se zapisuje do paměti, pohybu, i do fascií. Do způsobu, jak tělo drží samo sebe. U koní i u lidí.

Můžeme to dál řešit silou, nálepkami a tlakem. Nebo se můžeme konečně začít dívat hlouběji.Protože skutečná práce nezačíná u koně.           Začíná u nás.

Pokud nejsme ochotni převzít odpovědnost za své tělo, svou mysl a svůj přístup, nemůžeme chtít, aby to nesl kůň za nás.

Kůň není stroj. Není sportovní náčiní. Není projekt ega.

Je to živá bytost s nervovou soustavou, pamětí tkání a obrovskou ochotou nést člověka – i jeho chaos.

A dokud tohle nepochopíme, budeme pořád dokola "spravovat rozbité koně", místo abychom konečně začali pracovat na sobě.