MIMINKA- Když problém není primárně v uzdičce.

31.01.2026

O miminkách, přisátí, těle a mnohdy zbytečně rychlých ,,řešeních".

Poměrně často se setkávám s miminky, která mají potíže s přisátím. Kojení maminky bolí, dítě se od prsu odpojuje, pláče, je nespokojené. Maminky jsou vyčerpané, nevyspané, zahlcené informacemi a velmi často si začnou klást tu nejtvrdší otázku: "Dělám něco špatně? Jsem špatná máma?..."

Do toho hraje orchestr hormonální kolísání, často tlak okolí, očekávání, že "kojení je přece přirozené", a pokud nejde, musí být chyba někde na straně matky nebo dítěte. A velmi často zazní rychlá odpověď z odborných řad:
"Je to uzdička. Střihneme ji a bude klid."

Jenže… co když problém ve skutečnosti není v uzdičce samotné?
A co když velmi často opravdu není? A jak to tedy je nebo být může? Nebudu si tu hrát hru na pravdu. Jsem přesvědčena že jedna univerzální neexistuje. Velmi pozorně pozoruji. Rychlá instantní řešení nebývají ta dobrá cesta s ohledem na další život. A abych opět někoho nenadzvedala ze židle- nebavím se o život zachraňujících úkonech. :-)

Pohled na porod jako na biomechanickou a neurologickou událost

Porod. I ten fyziologický, přirozený, bez zásahů... je pro tělo dítěte obrovskou událostí. Miminko prochází porodními cestami, rotuje, adaptuje se na tlak, změnu prostředí, gravitaci, dech. Už tady se může stát, že některé tkáně zůstanou stažené, přetížené nebo v obranném napětí. Nabízí se otázka: A kdo jako za to může? Když vynecháme hromadu zbytečných zásahů, pak nikdo. Pokud je zásah nezbytný, pak také nikdo. Jak jednoduché. Opět- neexituje a není jedna univerzální odpověď bez daného kontextu události.

A také nejde jen o dramatické scénáře typu: Kristellerovy extrakce, kleští nebo vakuové extrakce.
Velmi často stačí:

delší setrvání v porodních cestách
obtížnější dorotování hlavičky
spěch při porodu
málo prostoru, málo času, málo klidu
a nebo něco co nemá zjevnou primární příčinu :-)

Fascie: tichá paměť těla

Fasciální systém je inteligentní síť, která propojuje celé tělo. Není to jen "obal svalů", ale živý systém reagující na tlak, stres, bolest i emoce.

Stažení v oblasti hlavičky se velmi často:

přenáší do krku
ovlivňuje dech
mění napětí trupu
narušuje celkovou regulaci

Proto nelze ošetřit jen ústa.
Nelze "spravit uzdičku" a ignorovat zbytek těla.

A přesto se to děje.

Když střih není řešení, ale zkratka

Ano, jsou situace, kdy je zákrok na uzdičce opodstatněný.
Ale neměl by být první a jedinou volbou.

Z vlastní praxe vidím, že velké procento miminek se po jemném, neinvazivním, celostním ošetření:

uvolní, doslova před očima vyšpulí rtíky
zlepší celkově přisátí
začne sát opravdu efektivně
zklidní se
a dále prospívá

A často už po prvním ošetření. Samozřejmě s respektem k individualitě každého těla. Opět to nemusí být jednotné pravidlo.

To, co mě osobně bolí nejvíc, je fakt, že mnoho dětí podstupuje zbytečné zákroky, které mohly být předejity.

A argument, že "si to dítě nebude pamatovat"?
Ten dnes už neobstojí.

Tělo si pamatuje. Nervová soustava si pamatuje.
Ne jako vzpomínku, ale jako zápis v neuronových spojích.
To nejsou domněnky – to jsou vědecky potvrzená fakta.

Z vyprávění mnoha žen mám někdy pocit, že porod připomíná spíš výkon než vznik nového života. A tělo dítěte si tuto zkušenost pamatuje- ne vědomě, ale tkáňově a nervově.

Hurá! Konečně se dostáváme k uzdičce jako takové. Ale pozor! Uzdička není izolovaný problém.

Uzdička není samostatná struktura "navíc", kterou lze jednoduše odstranit bez souvislostí.
Je součástí orofaciálního komplexu, který zahrnuje:

jazylku
čelistní kloub
svaly obličeje a tváří
jazyk
spodinu dutiny ústní
fascie krku a hlavy
napojení na lebku a nervovou regulaci

Pokud jsou tyto struktury v napětí nebo spazmu, je pro dítě sání nepříjemné. Někdy dokonce bolestivé. Dítě se ale snaží. A právě proto je často jeho chování mylně vyhodnoceno jako "bojkot", "nešikovnost" nebo "problém uzdičky".

Ve skutečnosti dítě:

nemůže vytvořit kvalitní podtlak
neumí koordinovat jazyk, čelist a dech
rychle se unaví
polyká vzduch
reaguje pláčem a neklidem

Následně se objevují třeba i koliky, nespokojenost, napětí v těle, nu a kolotoč se roztáčí.

Doporučení maminkám? Milé maminky, ženský zlatý! – ptejte se, věřte si. :-)

Ptejte se, když cítíte pochybnosti.
Ptejte se, když vám někdo nabízí jediné rychlé řešení.
Ptejte se, když s vámi někdo nemluví s respektem.

Věřte své intuici, věřte instinktům.

Toto nemá být boj.
Toto má být pomoc když je potřeba.
Komunikace. Empatie. Spolupráce.

Vaše intuice není slabost.
Je to nástroj.

A vaše dítě není problém, který je třeba rychle "opravit".
Je to bytost, která se snaží fungovat v těle, které právě prožilo obrovskou životní událost.

Pro všechny ženské světa bez rozdílu, s láskou a pochopením, Markéta.