Hlava, ramena, kolena, palce. Aneb, když se s koňmi vzájemně kompenzujeme
Pravák, levák, no kdo se v tom má vyznat :-)
Z deníku terapeutické práce. Drobná klisna a její stejně tak drobná a velmi milá majitelka.Zvoní mi telefon, na druhé straně se ozve příjemný hlas a upřímná prosba o ošetření kobylky. Majitelka mi popíše vše podstatné, domlouváme termín návštěvy.
Klisna už v minulosti nějakým ošetřením prošla, přesto potíže přetrvávají."
Tak co vás trápí holky?"Někdy to začíná prý už ve výběhu. Stádo je klidné, podmínky dobré, a přesto se stává, že klisna odmítá přijít, nechá se nahánět, jakoby se jí prostě nechtělo spolupracovat. Jindy je všechno v pořádku. Souvislost majitelka nevnímá. Záda má ,,vyfocená", nález je čistý. Pod sedlem je příjemná, jen trochu horší na pravou stranu, takže se cíleně pracuje na vyrovnání- což je mimochodem skvělé, protože dnes už máme mnohem víc informací a literatury, než bylo v povědomí dříve, a spousta jezdců se snaží se svými koňmi pracovat vědoměji.
Hnědka s odznaky si mě důkladně měří pohledem a během chvilky se mi sama "souká" pod ruce. Až ji musím brzdit. Nespěchej, všechno má svůj čas. Doslova dychtí po doteku.
Během ošetření si rychle skládám obraz: výrazné tkáňové spazmy v oblasti bederní páteře s přechodem do kříže, a i "esíčka", které známe i u lidí. Výrazná asymetrie v osvalení hýžďových svalů, markantní rozdíl v hamstringové skupině. Pokračuji dál, nesouměrné postavení lopatek, výrazně zkrácený brachiocephalicus, přepjatá linie trapézu po dráze až k týlu a čelistnímu kloubu.
"Dobře," říkám majitelce, "popište mi, prosím, jak vypadá vaše běžná hodina na jízdárně. A ukažte mi prosím sedlo."Obraz se začíná hezky skládat. Klisna je výrazný "levák"."Jakou rukou píšete vy?""Pravou.""No… bingo."Ptám se, jestli je někde poblíž teplá klubovna, kde by se mohla svléknout. Paní vytřeští oči, já se směju a hned ji uklidňuji, že ji opravdu nemám v plánu okrást ani nic jiného.
zdroj obrázku internet
Stačí pár minut a máme jasno. Lidsko-koňská dvojice se navzájem velmi hezky doplňuje, ale zároveň si v běžném provozu nevědomky překáží. Jinak koňo lidské spojení ladí skvěle. Zkouším jednoduché přirovnání:"Představte si, že jdete na delší výlet s krosnou na zádech. Krosnu naplníte vším co je potřeba a jako bonus si k ní z jedné strany připevníte závaží. Na deset kilometrů čtyři kila, na dvacet třeba dvě. Jak vám to zní?""Hrozně," směje se. "Vždyť mě to bude pořád tahat na jednu stranu." "Ano. Přesně tak.
Ale půjde s vámi dobrá kámoška, měla by jste se těšit..Tak hurá na výlet..."No to se netěším, vůbec." "No vidíte. A přesně tohle se děje vaší klisně."
Majitelce se začínají vybavovat situace z jízdárny, potíže při stranové práci i při skákání. Najednou to celé dává smysl. Každý kůň, stejně jako každý člověk, je přirozeně pravák nebo levák. A když k tomu přidáme "křivého" jezdce (nemyslím charakterově), vznikne hezky křivé duo, pro které je posun vždycky náročnější. A je úplně jedno, jestli sportujete, nebo se jen touláte lesem. Výsledek je pokaždé nepříjemný. Když mi majitelka mezi řečí, kdy ji zběžně projíždím i její tělo a poukazuji na její křivost skeletu, řekne, že prodělala operaci kolene a lékař jí oznámil, že má jednu nohu delší, už se smějeme obě.-domlouváme termín i jejího ošetření.-
"Dlouhá noha" je totiž fascinující fenomén, se kterým přichází skoro každý druhý člověk. Velmi často má původ v oblasti pánve. Jakmile se (nejen) pánev srovná, člověk si najednou připadá "nakřivo", přitom je ale v ose jak má být. A je to normální. Když tělo něco dlouhodobě kompenzuje, vezmeme to za své a návrat k rovnováze může být ze začátku zvláštní pocit. Jedna delší noha být samozřejmě může, ale je to patologický proces v kosti u zanedbatelného procenta v populaci či poúrazový stav s vážnou degenerativní změnou...
O téhle dvojici bych mohla psát ještě dlouho a jít opravdu hodně do hloubky, ale na to tu prostor není. Stačí poukázat na jednu zásadní věc: křivost na jedné straně se vždy propíše i do té druhé. Křivost člověka x křivost koně je poté ve výsledku oboustranná nespokojenost a bolest."Když jsme jezdili víc dní po sobě, tak ten druhý nebo třetí den už za mnou nepřišla," říká majitelka."No jasně," usměju se. "Protože ji to bolelo. A vás to koleno taky, že?""No… přesně tak."A jsme doma. Nezmiňuji tu například hrudní závěs, detailně nerozepisuji strukturální propoje ventrální ani laterální linie, ani další souvislosti. Mohla bych se zastavit u psoasu, který je dnes už naštěstí poměrně dobře ukotvený v povědomí odborné i laické veřejnosti, ale to bychom tu opravdu byli dlouho. A nebylo by to ani smyslem tohoto příběhu.
Každý člověk, každé zvíře, každé partnerství je originál a nutně potřebuje individuální přístup.
Fasciální systém je jeden velký celek, velmi citlivý jak na vnější podněty, tak na vnitřní prostředí. Přesto má každý jeho úsek své specifické vlastnosti, nároky a potřeby. Nelze ho vytrhnout z kontextu, nelze ho "opravit" jedním tahem, jedním cvikem, jedním zásahem.
K této konkrétní dvojici bych doplnila už jen jediné. Ačkoliv welfare pro ně rozhodně nebylo cizím slovem, skrze bolest ho nebylo možné skutečně naplnit. I když se snažíme vytvářet ideální vnější podmínky, naše vnitřní prožitky, každodenní zátěž, stres a bolesti nás z rovnováhy neustále vychylují. A zároveň nás, paradoxně, nutí ten pomyslný zlatý střed znovu a znovu hledat.
Úsměv na tváři, užívat si obyčejné dny, obklopovat se podobně naladěnými lidmi… ono to půjde. Protože ve chvíli, kdy člověk, nebo kůň, uvízne uprostřed vlastního problému a bolesti, mění se i jeho celkové vnímání světa. A to se vždy dříve či později otiskne do těla. Je nesmírně úlevné vědět, že máme nástroje a techniky, kterými můžeme tělesnou i duševní stránku pošoupnout k té pomyslné rovnováze.
Krásný vánoční čas všem, Markéta (přepsáno z vlastních fb stránek)