Jsem tu, vnímám, podržím tě. :-)

Energie je přirozená součást nás všech.

Sešli jsme se dnes.... to byla první slova co mě napadla při začátku psaní. Promiňte, pokusím se dále psát více, ehm, ani nevim jak to nazvat. Neokázale? :-) .... kvůli ošetření hříběte po úrazu.

Ale tentokrát to v kontextu celé věci vlastně není o něm.

Hříbátko si to ,,svoje", vyřešilo velmi rychle.
Přišlo, nechalo se ošetřit, během chvíle bylo jasné, že rozumí, co se děje, a že je s tím úplně v pohodě. Žádné drama, žádné přemlouvání. Spíš takové to tiché "jo, dobrý" a už mě nechte jít si po svém. :D Tím to pro něj v podstatě skončilo, šlo si cucnout pro útěchu z vemínka ke své mamince. Ta už ho zcela přirozeně odstavuje, ale v náročných situacích se slituje a mladíka cucnout na ukonejšení nechá. Krásný to obraz celistvé funkčnosti stáda. 

Co ale neskončilo, bylo celkové dění kolem.

Na velkém otevřeném prostoru, kde má kůň tisíc možností, kam jít a proč tam vůbec nezůstávat… se začali postupně stahovat ostatní.

Bez zavolání... Bez fixace... Zdánlivě bez důvodu, který by dával smysl, pokud to vezmeme čistě "logicky".

Jeden přišel blíž a zůstal stát.Pak druhý.... další.

Majitelka říká: ,, Hele, máš tam vláček." :-D 
Jeden za druhým, každý si našel svoje místo, svoji vzdálenost, ale všichni zůstávali v tom daném prostoru. Nikdo nic neorganizoval, nikoho nikam nešteloval, nepřemlouval... A já už vůbec ne.

A přesto to mělo jasný řád. A proč vlastně?

Bylo zajímavé sledovat, že každý z těch koní si tam v tu aktuální chvíli řešil něco svého.

Jeden začal uvolňovat pánev. Další hlavu, týl. Někdo jen stál opodál, ale bylo vidět, že "pracuje".

A ano, je to fakt.
V běžném životě nám utíkají jemné nuance, které nevnímáme, nevidíme, nijak je nereflektujeme a posléze jsou pro nás logicky neuchopitelné.
Jeden se nad tím zastaví, zamyslí se, jiný to okamžitě shodí ze stolu, další s výsměchem hodí do škatulky opakovaně zmiňovaného "ezo".
Mám pocit, že lidé se naučili být se vším instantně velmi rychle hotovi. A to, čemu nerozumím, je zkrátka "ezo". Jenže ono to tak prostě není. :-)

A tady už se dostávám do podstaty- z "pocitu" do těla. Koně jsou v tomto ohledu mistři v oboru.

Týlní oblast u koně není jen hlava. Je to místo, kde se potkává mechanika lebky, krční páteře a zároveň velmi citlivé napojení na nervový systém. O tom jsem psala již několikrát v předchozích článcích. Přes jazylkový aparát se napětí z hlavy přenáší dál, do jazyka, hrtanu, krku… a přes fascie pokračuje až dolů do hrudníku a pánve.

Fasciální řetězce propojují celé tělo. To, co se stáhne nahoře, se zcela logicky projeví dole. A naopak.
Tělo si po úrazu vytvoří kompenzace, které dávají smysl v tu danou chvíli, ale pokud zůstanou, začnou postupně přetěžovat jiné struktury. A toto se děje dlouhodobě i v řádu let. Tkáňová paměť funguje dokonale u všech, bez rozdílu.

A tohle je přesně ten moment, kdy se láme to, jak o tom celém vlastně mluvit.

Protože se nabízí říct "energie" — uááááá a spousta lidí se v tu chvíli odpojí, lekne, mávne rukou, začne se smát, ťukat si na čelo.... Přitom je to ve finále strašně jednoduché.

Tělo komunikuje. Světe div se, je to tak. Ať seš veverka nebo páv... teď nevím proč mě napadla právě tato zvířata... zkrátka všechny živé struktury nějak komunikují a energie je ta nejjednoduší forma kterou vzájemně komunikovat. Nervový systém reaguje na další nervový systém.
Napětí se přenáší, ale stejně tak i uvolnění. Vždy záleží na podmínkách.

Když budete v místnosti plné nas/štvaných lidí, ovlivní vás to. Pokud v místnosti bude panovat dobrá nálada a smích, můžete se zuby nehty bránit, ale! ovlivní vás to :-)... ať si to chcete připustit, nebo ne. 

Když se někde vytvoří stabilní, čitelný stav, ostatní ho zachytí. A pokud můžou, vy jim k tomu vytvoříte ty správné podmínky a jako bonus pochopení a jako další bonus s tím umíte i pracovat, přidají se. A velmi rádi.

Koně jsou tady a teď. Neřeší čemu věříte nebo ne. Jakou bundu na sobě máte či nemáte. Pokud jedete jejich linku, okamžitě to zachytí. Pokud jste v nastavení s možností pomoci, okamžitě toho využijí. Což se celkem těžce převádí do slov, protože člověk si pod pojmem ,,využijí,, může představit něco parazitujícího, zneužití hodného. Jenže tohle není svět koní. Tyto lidské vlastnosti do jejich světa nenáleží. Žijí v naprosté čistotě a surovosti. 
Nepotřebují si to vysvětlit, nepotřebují k tomu teorii.

Prostě přijdou a vezmou si to, co v tu chvíli potřebují....A zase odejdou.

Bez toho, že by z toho dělali téma. Možná je na tom vlastně nejzajímavější to, jak moc my lidé máme potřebu to celé buď shodit, nebo naopak zabalit do něčeho "zvláštního".

Přitom je to základ. Jen jsme si od něj zvykli být odpojení. Tělo to ale nezapomnělo. 

Pro nekoňáky:
Stejné principy platí i u lidí. Když přistoupím ke klientovi, nejde nikdy jen o svaly nebo klouby. Jde o jeho tělo jako celek. Zajímá mě příběh, emoce s ním spojené.. – jak nese napětí, jak reaguje jeho nervový systém. Jak se vlastně propojuje dech, pánev, lebka, fascie… Každý z nás má svoje tempo, svoje hranice. 

Držím prostor, vnímám a nechávám tělo pracovat tím způsobem, který je pro něj nejpřirozenější. Stejně jako u koní, ani lidské tělo se nepotřebuje přemlouvat. Jen potřebuje podmínky, prostor a čas.

Možná bychom místo hledání složitých vysvětlení mohli začít u něčeho mnohem prostšího.
Třeba si občas všimnout vlastního těla dřív, než začne křičet tak nahlas, že ho už nepůjde ignorovat.

Ale chápu.
Je jednodušší vzít si prášek a jet dál... nějak, ale za jakou cenu. 

Jen pak člověk nesmí být překvapený, že ho jeho vlastní tělo jednou zastaví samo a dotyčný to poté vnímá vlastně jako zradu... A většinou je to pak celkem držkopád..