Člověk ochočený systémem- díl 1. Opakovaně se mi blokuje krk

Proč se mi pořád dokola blokuje krk a trapézy?

(…a proč to skoro nikdy není o krku)

S příchodem jara se zdá, že se opět všechno rozjíždí o něco rychleji. Lidé chtějí vědomě či podvědomě zabrat, dohánět, být rychlejší a zvládnout ještě více věcí najednou.
A co na to říká tělo? Někdy už si s námi zkrátka neví rady a začne házet stopku.

"Šíleně mě bolí za krkem," říkají klienti často.
A když se na ně podívám, vidím, že krk je v kontextu celého jedince vlastně ,,jen,, zrcadlo. Dalo by se říct- zrcadlo toho, co už dlouho nefunguje jinde...

Muž na vysokém manažerském postu.
Hrudní kyfóza, neustálá únava, lehká rezignace, když si večer lehne- špatně usíná, celková kvalita spánku nic moc. Nervový systém v neustálé pohotovosti a přepjetí.
Zkoušel cvičit, měnit polštář, chodit co nejvíce ve volnu na zahradu, atd. – nic nezabírá.
Ramena asymetrická, dech mělký, pánev zatuhlá, psoasy stažené.
Hlavu má posunutou před těžiště těla, krk v permanentním napětí, kterého si člověk v nevědomosti tak nějak přestane všímat a ono to celé jen tak tak drží.
Trapézy se poté logicky ještě více napínají, zdvihače a kyvače naprosto přepracované, dalo by se říci, že nesou všechno co se tělu nedaří vyřešit.

Žena z kanceláře.
Administrativa, klienti, neustále nové předpisy, zodpovědnost, kterou ale nemá s kým v bezpečném duchu sdílet.
A do toho mezilidské vztahy na pracovišti– někdo se snaží vyšplhat po jejích zádech blíž k vedení.
Její ramena jsou posazená výrazně dopředu, hrudník je kompletně zavřený, dech krátký, povrchní...
Krk se ozývá jako první, hlava se podvědomě "schovává", je nahrbena, aby minimalizovala tlak na tělo. A trapézy pracují na plný výkon.

Žena na mateřské.
Miminko zdravé, prospívající. Ale ona je vyčerpaná. Spánku minimum, podpora v rodině téměř žádná, partner pryč.
Nosí náklad, který není jen její. A tím nákladem nemyslím vytoužené miminko které s láskou opečovává. Byť každá z nás co má děti, si zcela jistě vzpomene na únavu, vyčerpání a mnohdy i jednostranné zatížení v podobě nošení dítěte na jedné straně těla.
Krk a trapézy jsou hlasem toho, co tělo už dlouho drží- fyzicky i psychicky, a to doslova.

Člověk ze zdravotnictví.
Vidí, co vše je v systému špatně, kde co selhává, a přesto musí držet pusu a krok, moc se neptat a hlavně fungovat. Hláška typu- odpadávají jen slabé kusy, mi v kontextu se zdravotnictvím bude v hlavě rezonovat asi už do konce života.
Někdy si člověk myslí, že hlavu zeď prorazí, jenže někde hluboko v sobě dotyčný ví, že v moderním pojetí zdravotnictví prostě i z psychosomatického hlediska krk a trapézy nesou zátěž, která by byla jen ztěží pouze fyzická.

A pak je tu zase ten střed těla – core. A také Psoasy.
Sval/y, o kterém se dnes píše všude a možná už v některých vyvolává doslova alergickou reakci. :-D chápu... Ale má své opodstatnění. Ostatně jsem o něm více psala v předchozím článku.

(Když je střed těla včetně psoasů přetížený a zkrácený, táhne s sebou mimo jiné i bederní obratle.
V kombinaci se sedavým zaměstnáním, nebo naopak s nadměrnou námahou ve špatném pohybovém vzorci, se zhoršuje lordóza bederní páteře- velké prohnutí.)
A tím se tlak přesouvá nahoru. Ne jen tlak působící na kosterní aparát, svaly, fascie, ale také dochází k rozporu ve vnitřním prostředí v rámci nitrohrudního a nitrobřišního tlaku. 
Hrudník se stahuje, ramena jdou dopředu, hlava se předsune před těžiště těla a krk a trapézy se stávají hlavními "udržiteli" rovnováhy.

Bránice, dech, fascie – všechno spolu souvisí. To už také víme. :-)
Dále dech.- Když dech není funkční, tělo se automaticky nahrbí. Svaly poté naučenými vzorci pracují za nás, i když my to vlastně ani primárně nechceme.
Ve výsledku nám zkrátka tělo dává signály, které velmi často přehlížíme.

A i ve chvíli kdy si uvědomíme, co se děje, co způsobuje bolest, proč se třeba právě trapézy a krk pořád blokují – často to nestačí.

Výsledný efekt se dostaví, když se člověk spojí se svým tělem a dovolí mu jít vlastní cestou pochopení. :-)

Muž na manažerském postu: narovnal se, začal se více usmívat, uvědomovat si tělo v prostoru, těšit se z pohybu, dýchat funkčně..atd. Záda se narovnala, hrb zmizel. Byla to práce, ale radost jej pozorovat. Měl možnost, chopil se jí.

Maminka na mateřské: v kontextu všeho náročného na vlastní hluboké úrovni pochopila, že nemusí nést tíhu celého světa, že nemusí být dokonalá ve všem, že i drobné uvolnění je vítězství. Více se usmívá, k věcem a jejich případným řešením přistupuje z jiného bodu uvědomění, bolesti nemá...

Zdravotník: připustil, že hlavu zeď neprorazí. Že věci, které nemůže změnit, nemusí ovšem nést destruktivně skrze vlastní tělo.
Může změnit svůj vlastní postoj, své vlastní tělo, svou vlastní energii.

Je to vždy o práci s jednotlivcem. Není to jen o předpisech, metodách nebo jasně strukturovaných tabulkách. Ačkoliv mnoha lidem dokáží v určitou dobu pomoci na jejich cestě.
Ale ve výsledku- Je to o nás- lidech, kteří si vědomě i nevědomě komplikujeme život.
Mnohokrát komplikujeme věci, které ani nejsou naše.

Trošku praktický závěr: pár kroků, jak se spojit se svým tělem

Alespoň něco málo, abychom dali tělu signál, že se může uvolnit:

• Dech je- dá se řici- klíč. Zkuste si všimnout, jak dýcháte. Pokud je váš dech mělký,(mnoho lidí dýchá do klíčních kostí/ horních žeber). Zastavte se, pomalu nadechněte do břicha, pak do spodních žeber, uvolněte ramena a trapézy. Nádech veďte na čtyři doby, výdech je vždy delší, alespoň na šest. Zkoušejte výdech prodlužovat. I pár vědomých nádechů dokáže rozpohybovat napětí.
• Uvědomte si svůj hluboký střed a tedy psoasy i pánev. Lehce si položte ruku na břicho, ucítíte středy pohybu. Zavřený hrudník a předsunutá hlava často znamenají, že psoas je stažený. Jemné protažení, uvolnění kyčlí a pánevního dna pomůže uvolnit i tlak na krk.
• Postoj a drobné pohyby. Stačí párkrát během dne narovnat páteř, povolit ramena, hlavu vrátit nad těžiště těla. Uvědomit si vlastní posturu- kde na chodidlech mám své těžiště. Není to o okamžité "dokonalosti", ale o vědomé péči o své tělo. 

Pamatujte: vlastní uvědomění je první krok, ale "pochroumané" tělo potřebuje i vedení. Jemný dotek, manuální uvolnění, vycentrování a další širokospektré možnosti, také vědomý pohyb – to všechno pomáhá vzorce změnit. 

A někam si poznamenat, že- Nemusíme nést tíhu věcí, které ani nejsou naše.
Krk a trapézy se uvolní, když dovolíme tělu i mysli, aby si našly vlastní prostor. Klíčovou roli fascií popisuji napříč články stále dokola. A doba znovupoznání jde kupředu i skrze nové studie. Jsou neodmyslitelně spjaty i s naším emočním nastavením, prožíváním, žitím a bytím. 

"No jo, to se ti to mluví… ale jak mám asi to a to a to odsunout a přibrzdit?"

Nerada používám tvrdá přirovnání, ale někdy lidé potřebují mnohem větší facku, aby se opravdu zastavili. A ta facka vždycky nakonec přijde. V podobě většího průšvihu, nemoci, ztráty...

A najednou od lidí slyšíte:
"Já blbec se tak honil… vůbec jsem si nedokázal představit, že to jde zpomalit. Že to, co mi přišlo nereálné, je vlastně úplně jednoduché… kdybych to tělo tehdy poslechl dřív."

Lidé, kteří si prošli těžkou nemocí, dotkli se vlastního dna, zažili blízkost smrti nebo ztrátu někoho blízkého…a poučili se,.. ti se opravdu zastavili. A pochopili.

Jenže ono to jde i bez té facky. Ale opět jsme u toho. Toto nás primárně nikdo neučí. Toto dnešní zrychlený svět řešit a vůbec vidět nechce.

Je jen na nás, jaký svět tvoříme.
Jaký si tvoříme uvnitř sebe, ve svém okolí.
Co jsme ochotni tolerovat, co následujeme, čemu dáváme prostor.

Všechno totiž začíná dole. U nás. "Obyčejných" smrtelníků. 🙂