Bolest není nepřítel, ale signál

Máme několik druhů bolesti. Jsou různé intenzity, mají x a y projevů, i hlubší propoje, které hrají roli napříč celým tělem. 

Velmi stručně, neodborně:

bolest je signál těla, že v určité části není něco v rovnováze. Může bolet kůže, sval, utlačený nerv na své dráze nebo vnitřní orgán...A všude jsou fascie – pojivová síť, která propojuje celé tělo do jednoho funkčního celku.

Bolest tedy nikdy nevzniká izolovaně.

Je to informace o napětí, omezeném pohybu, změně prokrvení, dráždění nervové soustavy nebo dlouhodobém přetížení.

To, že ošetříme struktury v těle celostně, ještě automaticky neznamená, že bolest definitivně zmizí. Někdy ano, ale nemůžeme to brát jako očekávané pravidlo – s ohledem na všechny procesy, které v těle běží.

Naštěstí často slýchám, a to je hnací motor pro další práci, věty typu:

"Připadám si lehčí, svěží, jako na obláčku."   "Po ošetření to chvíli bolelo, pracovalo to jako o život… a pak přišla obrovská úleva."     "Začal/a jsem se na své tělo dívat jinak." "Změnil/a jsem některé věci v běžném životě."     "Teď už mi to přijde automatické."  " Už i v kanceláři jsme přišli na způsob jak jen nesedět.." "Cítím se jinak. Lépe." " Byla to okamžitá úleva a tělo přesně řeklo kam a jak už ne."

Tohle je, dá se říci, ideální scénář a i můj případ. Musela jsem mnoho věcí ve svém životě změnit, přetvořit, začít dělat jinak. Ale neznamená to, že když budu deset hodin sedět v traktoru a svážet seno, tahat těžké palety, kydat u nás na farmě, nebo házet sníh, že se tělo večer neozve. 

Jenže není bolest jako bolest... 

Bez vlastního přičinění to prostě nejde

Bez vlastní práce NELZE dosáhnout dlouhodobého uspokojivého efektu.

Není to o instantní polévce. Rychlokvašky  prostě nefungují.

A pak přichází klienti typu:  "Tady to opravte." "A běda, jestli to bude dál bolet."  " Ale oni říkali..."

A ono to dříve či později bolí znovu.

Když položím ty úplně nejzákladnější otázky:

– změnil/a jste sezení v práci?
– protahujete se ráno? Uvolňujete bedra?
– zaměřujete se na to dýchání?
– zařadil/a jste chůzi? 

A tak dále......

odpověď často zní:

 Ne. To nemůžu. To nejde. Nestíhám. No, víte....ticho...

A já pak upřímně nerozumím, co ode mě očekáváte.

Veškerá doporučení jsou pro každého vždy individuální, ačkoliv mají společné znaky.. Opravdu se každým zaobíram jednotlivě. Snažím se nedávat nesmyslné a třeba i na první dobrou vysoké nesplnitelné mety. Je dobré dávkovat vše postupně. Ne se zahltit ihned na začátku cesty a potom se bát, že to prostě nezvládnu.
Ale výstup je stejný:     Udělal/a jste něco PRO SEBE?

Zvykli jsme si překrývat bolest

Lidé si zvykli na instantní řešení: recept- prášek- úleva.

Jenže to velmi často není řešení, ale pouze překrytí signálu. Bolest se umlčí, příčina zůstává.

Snažím se pomáhat všem bez rozdílu. Ale je nesmírně ubíjející, když klient odmítá na sobě pracovat – i za cenu další bolesti. A závěrem se snaží zodpovědnost za své tělo, své konání, přehodit na druhé...

Platí to i u zvířat. Když vidíte tu míru bolesti, nepochopení, frustrace…

a majitel vám zpětně i po sáhodlouhém vysvětlování souvislostí řekne:  "Děkujeme. Všechno víme, nic víc nepotřebujeme."

To je pocit zmaru.

Podívat se hluboko do vlastního nitra bolí. Jenže ono není potřeba vše pitvat na atomy. Už samotné připuštění si souvislostí, bývá výrazně úlevné. :-)

Bolest sama o sobě není špatně. Je to informace.

Když se hýbu, mám zkrácené svaly a v určitém rozsahu pohybu začne bolest, je to jasný signál:

STOP. Tady už je hranice. Je to informace o kontraktilitě tkání, stavu kolagenních a elastických vláken a samozřejmě nejen jich.

A s tou informací mohu pracovat:

– začnu se organizovaně hýbat
– protahovat
– měnit pohybové stereotypy a tak dále..

Psychosomatika? Ano. neodmyslitelně i třeba v kyčli.

Bolest není náhoda. A třeba psychosomatika kyčelního kloubu krásně ukazuje, jak hluboko jsou propojené stabilita, emoce, pocit bezpečí a pohyb vpřed.

Kyčelní kloub. Stabilita... Směr... A odvaha jít dál.

Během posledního roku mi prošlo rukama několik klientek s potížemi v kyčelním kloubu. Každá přišla s trochu jinými obtížemi, jiným příběhem, jiným "balíčkem", ale stěžejní bod byl pokaždé stejný – kyčle, ustrnutí v bolestném bodě.

A co je na tom paradoxní? Že třeba jedna z těch konkrétních žen měla už dávno potvrzenou artrózu právě kyčelního kloubu v rozsahu, který už dost bolel. Diagnóza jasná, bolest každodenní, analgetika jako běžná součást života. A přesto právě ona byla tou, která si dovolila podívat se na svůj příběh celostně. Nejen přes rentgen, ale přes souvislosti. Přes své tělo, emoce... Přes to, kde dlouhodobě stojí, kam směřuje, co nese a co už dávno nést neměla.

Mohla jsem ji tím procesem provést. I díky několika manuálním ošetřením, prací s tkáněmi jako takovými, nervovou soustavou, pohybovými stereotypy, s psychikou… ale hlavní práci udělala ona sama.

Dnes je víc než půl roku bez bolestí. Bez analgetik. S jiným vnímáním vlastního těla i životního příběhu.

Jen tak okrajově.

Kyčelní kloub není jen "mechanický kloub". Je to přechod mezi trupem a dolními končetinami, mezi stabilitou a pohybem vpřed. Místo, kde se potkává naše opora se směrem, kterým jdeme. Kde se velmi často ukládá dlouhodobé napětí, potlačené emoce, nejistota, strach ze změny, ale i chronické přetížení z každodenních návyků. Tedy i špatné dýchání, dlouhé sezení, málo chůze, minimum vědomého pohybu.

Když kyčle bolí, málokdy je to "jen" o chrupavce.

Velmi často je to o ztuhlých fasciích, přetížených svalových řetězcích, změněném postavení pánve, přetížených bedrech, podrážděné nervové soustavě… a někdy taky o tom, že člověk už dlouho stojí na místě, i když by potřeboval udělat krok dál...

A tady se znovu vracíme k tomu, co říkám pořád dokola. Bolest není nepřítel. Je to signál.

Informace, že něco není v rovnováze. Že tělo už nechce fungovat v režimu "vydržím". Ale že zkrátka žádá pochopení a změnu.

Ano, manuální ošetření může výrazně ulevit. Ano, struktury se dají uvolnit, nervový systém zklidnit, pohyb obnovit. Ale pokud se člověk vrátí do stejných vzorců, do stejného přetížení, do stejného vnitřního nastavení, tělo si o pozornost řekne znovu.

A znovu...A znovu...

Proto pořád opakuji: bez vlastního přičinění to nejde. Není to o té či oné čistě zázračné metodě. Je to i o ochotě podívat se na sebe jinak. O odvaze vystoupit z komfortní zóny. O každodenních drobných krocích, které ve výsledku dělají obrovský rozdíl.

A i když je ten začátek někdy těžký, většina lidí, kteří se opravdu rozhodnou, se po čase ohlédne zpět a řekne: "Dnes už to vidím jinak."